Rekonstrukce křížů

Pavel Hobza se loni zmínil o tom, že má v plánu kříž ve Svatém Janu vyměnit. Má od někoho slíbené dřevo, které ale musí ještě vyschnout. Nedávno jsem se ho zeptala, jak to s těmi plány vypadá. „Kříž je hotový!“ překvapil mě. Zamrzelo mě, že jsem to nevěděla, byla bych ráda při tom a nafotila bych nějaké dokumentární snímky. Hned jsem se dověděla, že kříž vznikal na Záhrabské u Ševčíků, že na něm pracovali houslista Jiří Ševčík a Pavel Hobza. Že opracování modřínu na trám a břevno trvalo celý jeden den a ještě další čas byl věnován ostatním přípravám. A že je Jiří Ševčík moc šikovný při práci s dřevem, má dílnu a spoustu nástrojů a všechno umí. (To mě hodně překvapilo, protože žiju v domnění, že virtuosové a chirurgové nesmějí dělat rukama vůbec nic krom své profese, aby si je nezničili…)

„A kdy se tam ten kříž bude osazovat?“ zeptala jsem se. „Když všechno klapne a sežene se dost chlapů, tak 9. června,“ odpověděl Pavel. A vyprávěl mi, jaký je plán – transportovat se budou obě části kříže zvlášť, sesadí se až na místě. Část cesty se dřevo poveze na vláčku přes Solvayovy lomy (lom Paraple). Trám váží dva metráky, břevno asi jeden. „Tak u toho chci být, můžu fotit, bude dokumentace! Vy budete všichni pracovat rukama a na focení nemáte čas, ale já bych jenom fotila…“ Domluveno, ujednáno. 9. června je sice pátek, ale snad se mi podaří si uvolnit se z práce. Podařilo se, je vyhráno! (Pátek byl vybrán jako den, kdy bude na skále málo turistů; o víkendu jsou tu mraky lidí.) 

Pak mi přišla na e-mail pozvánka: 

Osazení kříže 

Informace k pátku:

Program je takový -  sraz na  akci je u mne v Kostelní ulici v 8:00, kde se budou připravovat potřebné propriety. Z Kostelní se přemístíme na Záhrabskou, kde naložíme kříž. Poté odjezd do lomu Paraple. Pokud by někdo chtěl sraz tam, je na cca 10:00.

Přeložení kříže a ostatních věcí na mašinku a přesun k výchozu z lomu cca 10:20. Tam je možné dostat se ze Sv. Jana po cestě ke kříži a nad schody pokračovat doleva po značení k hornické expozici.

Každopádně mne kontaktujte, abychom se mohli domluvit operativně.

Budu se těšit, Pavel.“

Já jsem se taky začala těšit, protože podobné akce se člověk neúčastní každý den. Večer předtím jsem se zúčastnila modliteb Taizé a prosila jsem Pána o zdar zítřejší akce, o příznivé počasí a ochranu pro všechny přítomné. Doma jsem pak nabíjela baterie do foťáku, přibrala jsem i rezervní. Zítra ještě svačinu, hodně tekutin (má být vedro), klobouk na hlavu. Ráno vyrážím do Kostelní, jsem tu přesně v osm. Ještě přede mnou dorazili Frantík se svým pověstným úsměvem a dva další muži, kteří se představují jako Zrzek a Maty. Pochopila jsem, že se všichni znají „přes Zbraslav“.  Prý bude celkem asi devět lidí, pomohou taky chlapi od vláčku na Solvayových lomech. 

Všechno klaplo. Na nic se nezapomnělo, Pavel myslel na všechno. Další věci, třeba kolečko, kterým se povezou menší předměty, a nástroje se přibraly na Záhrabské u Ševčíků, části kříže byly naloženy na velkou plošinu za auto. Setkali jsme se také s Martinou Ševčíkovou, která nám vypráví, jak se tu při jedné vichřici vyvrátilo asi třicet modřínů. Od té doby se jim otevřel pohled na Svatojanskou skálu. A právě z jednoho toho modřínu z jejich zahrady vznikl nový kříž. 

Vyrážíme směrem na  Bubovice už ve třech autech. Když přijíždíme na místo v Solvayových lomech, vláček je už připravený, s nadšenci ze skanzenu je všechno domluvené předem; bývají tu sice jen o víkendech, ale dnes mají nějakou vlastní akci, a tak transport přislíbili. Máme výborný čas, je asi 9,45. Všechno potřebné se přeložilo do vagónků, na posledních dvou pojede trám a břevno. Svezeme se i my! A už projíždíme lomem Paraple, je to pocit, jako když jsme na výletě. 

Výlet skončil na opačné straně smyčky; začíná práce – kufříky s nástroji jsou naloženy na kolečko, muži si házejí na záda všechny kletry s potřebnými věcmi, trám odnášejí kousek z kopce a překládají  na plošinu za traktůrek, kterému všichni říkají „tera“. Ze Svatého Jana přišli ještě dva muži a moc si asi nepopovídáme – jsou to Maďaři. Akce bude zdá se mezinárodní! Tera se nemůže rozjet, pak sice chvíli sama jede, ale terén je dost náročný, samé kořeny a kámen, a trám je těžký. Nakonec se ukáže jako nejlepší, když bude tera spíš vlečena. To nevadí, i tak bude potom vlastní nesení kříže co nejkratší. Nakonec se dostáváme na místo, kde už je pěšinka tak úzká a skalnatá, že nezbývá než zbytek cesty trám odnést ručně. A za chvíli jsme v cíli! Trám je opatrně položen na skálu a muži se pak vracejí pro to, co nepobrali, a také pro příčné břevno. Objevil se i agregát, který přinesl Saša elektřina bude zapotřebí k práci s nástroji. Je sice pěkné vedro, ale naštěstí oblačnost a bouřky jsou v předpovědi až na večer. 

Kolem půl jedenácté začínají muži snímat původní dubový kříž. Za chvíli už leží na zemi a ukazuje se, že v křížení by asi dlouho nevydržel, je napadený houbou. (Naštěstí se břevno na nikoho nezřítilo!) Teď ještě chvíli poslouží jako podložka pro sestavení kříže nového; ten má přesně stejné rozměry jako předchozí – musí totiž zapadnout do železných patek, které jsou tu zabetonovány od padesátých let. Kříž bude vysoký čtyři metry a jediný rozdíl je v proporcích ramen a vertikály; zatímco teď vertikální trám přečníval, nově budou mít ramena kříže i vertikála nad nimi stejnou délku.

Pavel a Jiří odměřili podle železných patek výšku, kde provrtají v trámu otvor pro nejnižší šroub. Tam potom kříž uchytí a budou ho moci zdvihnout, aniž by se nakláněl. Začíná sesazení obou částí kříže dohromady. Protože je vše předem odzkoušeno ještě na Záhrabské, jde to jak na drátkách. Zbývá hned ještě zasadit do vydlabané rýhy na „rubové“ straně přesně zapadající kovový bleskosvod. Trám, břevno i bleskosvod jsou vzápětí staženy středovým šroubem.

Nastupuje Jiří Ševčík s aku šroubovákem a postupně přišroubuje bleskosvod po celé délce. Frantík, známý žertéř, to komentuje slovy: „Mistře, to je úplná symfonická báseň! To bude Vltava!“ Po chvíli, když Jiří brilantně pokračuje, usoudíme, že teď už je to asi Vyšehrad. (Až zalehne na záda do vápencového prachu při závěrečné instalaci lavičky, tak to prý bude Tábor. Ale nepředbíhejme!) Ani ostatní nezahálejí – podávají nástroje, nadzdvihují kříž, přinášejí to a ono. Frantík ve svých červených montérkách připomíná „Ferdu mravence – práce všeho druhu“ a humor ho neopouští. Já lítám kolem dokola, snažím se nepřekážet a fotím. Kameny tu jsou pěkně oblýskané a z hloubky pod sebou mám veliký respekt. – Někdy touto dobou dorazili poslední dva účastníci – skaut František ze střediska Radost a Naděje a jeho otec Petr.

Nastává vrcholný okamžik – horizontálně ležící kříž je přetočen vertikálně, jeho pata je zasazena a upnuta do železných patek a ihned zajištěna šroubem. Teď je možné kříž zdvihat a případně znovu položit, aniž by se poškodil. Jedno jeho rameno je obaleno textilem, aby se neodřelo, když na něm teď spočívá velká váha. Vzápětí muži vztyčují kříž, zajištěný nahoře lanem. Přes otvory v železných patkách je svislý trám ještě na dvou místech provrtán a ukotven dalšími šrouby. (Ono to všechno vypadá jakoby nic, ale kříž má teď nejméně tři metráky!)

Pavel se dále bude věnovat uzemnění bleskosvodu, Jiří zatím začíná hoblovat a potom brousit (samozřejmě elektrickými nástroji) použitelnou část starého kříže na plánovanou lavičku. Je vidět, že dubové dřevo je uvnitř velmi zachovalé, lavička může klidně léta sloužit. Jenom je ještě třeba udělat několik vrtů do skály, zapustit tam nerezové podložky a lavičku ukotvit. To se nakonec ukázalo docela složité, Jiří několikrát ležel na zádech v čerstvém bílém vápencovém prachu, ale podařilo se! Po chvíli přicházejí mladí manželé s malými dětmi a jsou po nás první, kdo se na lavičku posadil.

Všechno je hotovo. Kříž je vztyčen, bleskosvod uzemněn, lavička dokončena. Začíná transport zpět. Vše potřebné je ukládáno zpátky do kletrů, těžké věci na kolečko, zbytky starého kříže se také musí odvézt. Teď už nepojedeme vláčkem, ale přes Paraple jdeme pěkně po svých. 

Na závěr musím vyslovit veliký obdiv. Všechno bylo do detailu promyšleno a zajištěno. Nečekané překážky se ukázaly jako podružné. Chlapi byli naprosto sehraná parta, ačkoli se myslím někteří předtím neznali. Klobouk dolů nad tou souhrou! Děkuji Pánu za to, že počasí nám celý den přálo, na obloze ani mráček. Za týden by komplikovaly situaci průtrže mračen…  Děkuji také, že se nestal sebemenší úraz, přestože skála je trochu kluzká, oba kříže byly těžké a manipulace s nimi náročná. A děkuji i za ten společný nevšední zážitek. DEO GRATIAS!

L. Fričová